„Až se tě na jaře zeptám, co ti to roste vedle gladiol…“
(Aneb jak jsem si zasadila „brambory“ mezi květiny)
Každý podzim, když se zahrada začíná ukládat ke spánku a já se pouštím do zimování hlíz, sama sobě slavnostně slibuji: „Letos si to budu pamatovat! Tyhle jsou gladioly, tady mám kany, tamhle kaly… přece nejsem hloupá, abych to zapomněla!“ No, a každé jaro se přesvědčím, že hlava zahradníka je děravější než starý květináč.
Minulý rok jsem si na podzim od maminky přinesla několik hlíz kaly. „Dej si je na jaře do květináče,“ radila mi. „Jsou nádherné a budou ti krásně kvést.“ Tak jsem je s pečlivostí sobě vlastní uložila do sklepa, mezi ostatní spící poklady. A samozřejmě – to si přece budu pamatovat, co je co! Kaly, gladioly, kany… kdo by si je spletl?
Jaro přišlo! A s ním i „brambory“
Na jaře, plná nadšení a energie, jsem šla sázet. Vytáhla jsem ze sklepa krabice s hlízami a pustila se do práce. Gladioly jsem pečlivě zasadila do záhonu, kany do jiného. A pak tam byly ty „divné brambory“. Bílé, trochu placaté, s kořínky na spodní straně – co to jen může být? Chvíli jsem si lámala hlavu, ale pak jsem si řekla: „To bude určitě něco zajímavého, zasadím to mezi gladioly. Uvidíme, co z toho vyleze.“
A tak jsem zasadila všechny hlízy, aniž bych se nad tím víc zamyslela. Však co by se mohlo stát, že?
Léto: Překvapení mezi gladiolami
Když přišlo léto a gladioly začaly vykvétat, těšila jsem se na tu záplavu barev. Ale ouha! Mezi vznešenými květy gladiol se začaly objevovat podivné listy. A pak to přišlo – krásné, exotické květy kaly! Byly nádherné, to ano, ale mezi gladiolami vypadaly… no, řekněme to takhle: jako kdyby se na čajový dýchánek elegantních dam vetřel někdo v kraťasech a sandálech.
Nejdřív jsem byla zmatená: „Co to sakra je? Kdo mi to sem zasadil?“ A pak mi to došlo. Ty „divné brambory“! To byly hlízy kaly od maminky! A já si je měla dát do květináče, jak mi radila. No, místo toho jsem je zasadila mezi gladioly a vytvořila tak unikátní mix, který by žádný zahradní designér nevymyslel.
Poučení? Popisujte, popisujte, popisujte
Co jsem si z toho odnesla? Že zahradníkova paměť je krátká, ať si o sobě myslí cokoli. Od té doby si všechny hlízy pečlivě popisuji – cedulkami, fixami, dokonce i fotkami. Protože jinak se zaručeně stane, že na jaře budu zase sázet „brambory“ a v létě se divit, co mi to vykvetlo.
Ale víte co? Vlastně to celé nebylo tak špatné. Ty kaly byly nádherné a maminka se smála, když jsem jí vyprávěla, co jsem provedla. A hlavně – zahrada by měla být místem radosti, smíchu a překvapení. Takže pokud se vám někdy stane něco podobného, nebuďte na sebe naštvaní. Možná z toho vznikne kombinace, kterou vám budou závidět i profesionální zahradní architekti.
Závěr (aneb hlavně s úsměvem)
Takže, milí zahradníci, až budete na podzim ukládat hlízy a říkat si „To si přece budu pamatovat!“, vzpomeňte si na mě a na moje „brambory mezi gladiolami“. A pokud si nejste jistí, raději si všechno popište. Ale i kdyby ne, nic si z toho nedělejte – zahrada je o radosti, ne o dokonalosti. A někdy i ty největší přešlapy mohou přinést ty nejkrásnější květiny.
